Na břehu Sar.
Na břehu Sar Byla to poslední kniha galicijské básnířky a spisovatelky Rosalía de Castra. Publikováno v roce 1884 se ukázalo jako poněkud nepochopená sbírka básní díky svému nekonvenčnímu metru, který je daleko od tradičního poetického stylu. Jedná se o jednoduchou lyrickou skladbu s charakteristikami romantismu a modernismu v podobných poměrech.
Chrám nasycený beznadějí (kde ani náboženství nenabízí duchovní útěchu) navíc odráží drsné situace, které autorka zažila během posledních let. Přes jasné nové rysy, literární kritika času ignorovala tuto práci. V současné době je však mnoha historiky považována za maximální operu španělské poezie XNUMX. století.
O autorovi Rosalía de Castro
Pokřtěna pod jménem María Rosalía Rita Expósito se narodila ve španělském Santiagu de Compostela 24. února 1837. Ačkoli většina jejích publikací byla v próze, Castro se zapsal do historie - spolu s Gustavem Adolfem Bécquerem - jako jeden z předchůdců moderní španělské poezie.. Tato konotace pochází ze tří symbolických děl:
- Galicijské písně (1863).
- Šuká Novas (1880).
- Na břehu Sar (1884).
Ačkoli několik jeho spisů vyšlo ve španělštině, Rosalía Je to jedno z nejdůležitějších peří v galicijském rodném jazyce. Není divu, že je (spolu s postavami jako Eduardo Pondal a Curro Enríquez) považována za velmi důležitého představitele Galicijské Rexurdimento. Bohužel práce básníka nebyla do její smrti náležitě oceněna.
Trendy a souvislosti jeho literární tvorby
V práci Rosalía de Castra lze rozlišit dva více či méně ohraničené tvůrčí proudy. První, Je snadné poznat introspektivního, subjektivního, duchovního básníka, který je velmi citlivý na lidskou přirozenost. V důsledku toho byl v tomto aspektu spisovatel schopen vyjádřit fráze a myšlenky univerzálního významu.
Kromě toho, Autorka se stala mluvčím její postižené země a básníkem všech Galicijců. V době, kdy byl galicijský jazyk zcela zdiskreditován, klasifikován jako vulgární dialekt a bez písemné tradice. Takže složením mnoha z jeho básně v galicijštině Rosalía předvedla svoji statečnost, zatímco pro kritiky se stala obrovskou nepříjemností.
Legacy
Rosalia de Castro.
Postava Rosalía de Castro začala být uznávána v 1890. letech 98. století díky některým příslušníkům generace XNUMX. Azorín a Miguel de Unamuno byli dva z jeho největších příznivců a v menší míře Antonio Machado a Juan Ramón Jiménez. Ten ji ve skutečnosti kvalifikuje jako předchůdce španělského modernismu.
Následně u příležitosti stého výročí zveřejnění Galicijské písněKrálovská galicijská akademie stanovila, že dne 17. května každého roku Den haličské literatury. Ale nejen v Galicii byl obhájen autor ze Santiaga. Získal pocty různých druhů v jiných regionech Španělska a v zemích, jako je Rusko, Argentina, Uruguay a Venezuela.
Analýza Na břehu Sar
Podle Alonso Montero, Na břehu Sar je to „pojednání o zpustošení“, které se ponoří do nejtemnějších říší duše. Název odkazuje na břehy řeky Sar, která prochází Padrónem. Tam, čekající na Charona, autorka rezignovala na bezprostřední smrt na rakovinu. K čemuž nakonec došlo rok po vydání svazku.
Nicméně, mezi historiky neexistuje shoda ohledně data poezie. Není proto zcela přesné zdůrazňovat, že hlavním motivem jeho básní byla nemoc. V každém případě, nejdůležitějším aspektem svazku je jeho stylistická jednoduchost. Stejně jako inovativní verifikace definovaná zármutky plnými muzikality.
struktura
Na břehu Sar Jedná se o svazek kompletně napsaný ve španělštině, složený z 53 básní, které pokrývají 177 stran. V každé z nich vyjadřuje Rosalía de Castro jiný cit plus převládající tón pesimismu. Tento pocit je velmi výrazný v sekcích, kde se básník ponoří do určitých vzpomínek prostřednictvím ostrých frází.
Témata
Fráze od Rosalía de Castro.
Galicijský autor neváhá vyvolat vzpomínky spolu s předtuchami ve stejné sloce, vždy s úmyslem uvést do nálady doplňkový rytmus. To je citelné v následující sloce básně „Listy se třesou a moje duše se třese“:
„To dnes, zítra, dříve a teď,
Totéž, vždy,
Muži a ovoce, rostliny a květiny,
Přicházejí a odcházejí, rodí se a umírají “.
Stejně tak Rosalía de Castro bere lásku a vášeň jako spouštěč pozdějších lítostí. Z tohoto důvodu, většina historiků svou práci zakomponovala do období známého jako pozdní romantismus. Podobně i jiné básně hovoří o obavách o bezútěšnou budoucnost, jak je vidět v následující sloce básně „Žízeň po lásce měla a odešla“:
„Cítím konec léta
Nemocní beznadějní,
„Zemřu na podzim!“
Přemýšlela mezi melancholickým a šťastným
A budu cítit, jak se to převaluje nad mým hrobem
Listy jsou také mrtvé “.
Nejhlubší pesimismus
Několik frází může být tak silných jako „mrtvá naděje“. Představuje jakýsi závěrečný bod rčení „naděje je to poslední, co se má ztratit.“ „Mrtvá naděje“ však představuje v lidském duchu skutečně nízké místo, je to konec veškeré iluze. Zvláště pokud autor ukáže, že jediné skutečné úlevy bude dosaženo smrtí.
Pohodlí věčného odpočinku
Smrt nevnímá jako negativní událost, naopak se o jeho smrti vyjadřuje ve světle naděje obnovené očekávaným pokojem věčného odpočinku. Ve skutečnosti, Uprostřed své rezignace básník naznačuje, že si svůj život užívala i přes utrpení a je připravena setkat se s Bohem.
Z tohoto důvodu nemohlo být uzavření svazku jiné než báseň „Cítím jen pochybnosti a hrůzy“:
„Cítím jen pochybnosti a hrůzy,
Božský Kriste, pokud se od tebe odvrátím;
Ale když jdu na kříž, otočím oči,
Rezignuji, abych pokračoval ve svém utrpení.
A pozvedl úzkostlivý pohled k nebi
Hledám tvého Otce v ohromném prostoru,
Jak pilot v bouři hledá
Světlo majáku, které vás vede do přístavu “.