Vic Echegoyen. Rozhovor s autorem Resurrecta

Vic echegoyen Narodil se v Madridu a má maďarskou krev. Pracuje jako překladatelka a tlumočnice a žije mezi Maďarskem, Vídní a Bruselem. Také pište. Poslední román, který vydal, je Vzkříšen. En tento rozhovor Vypráví nám o ní a dalších tématech. Děkuji mnohokrát čas věnovaný mé službě.

Vic Echegoyen — Rozhovor

• ACTUALIDAD LITERATURA: Váš nejnovější román se jmenuje Vzkříšen. Co nám o tom říkáte a kde se ten nápad vzal?
  

VIC ECHEGOYEN: Prostřednictvím stovky skutečných postav, od krále po malou opici, přes otroky, vězně, vojáky, prostitutky, aristokraty, jeptišky a hudebníky, vám říkám šest hodin trojité katastrofy (čtyři zemětřesení, tři tsunami a obrovský požár) který 1. listopadu 1755 zničil Lisabon a část Portugalska a Španělskadoslova minutu po minutě.

Zárodek myšlenky vznikl v léta z mého dětství en pobřeží Huelva, kde v důsledku oné katastrofy upoutalo mou pozornost několik popraskaných budov a křivých zvonic: rozhodnutí napsat román vzniklo ve stínu ruin Velké gotický klášter Karmel, zničený zemětřesením a požáry, nikdy neobnovený a od té doby je symbolem Lisabonu.   

• AL: Vzpomenete si na některé ze svých prvních čtení? A první příběh, který jsi napsal?

A: Číst jsem se naučil, když mi byly dva roky, díky nádherné argentinské epické básni ve verších Martin Fierro, od José Hernándeze, kterou mi četla moje matka: příběh toho osamělého, hrubého a statečného gauče, který tváří v tvář životním neúspěchům ztratí všechno, kromě odvahy a velmi filozofického a moudrého postoje, je stále jedním z mých oblíbené. 

Než mi byly čtyři roky, vstoupil jsem do coro divadla Teatro Colón v Buenos Aires, kde jsem se zúčastnil jako syn de Madame Butterfly, jedno z dětí pohlcených čarodějnicí v Hansel a Gretel a jeden z malých cikánů Carmen. Takže první příběh, který jsem napsal, i když si ho nepamatuji, se určitě týkal jedné z těch postav a světů gejš, marcipánových dětí a pašeráků, které pro mě byly skutečnější než skutečný život ve škole.

• AL: Hlavní spisovatel? Můžete si vybrat více než jednu a ze všech epoch. 

A: Můj prastrýc Sandor Marai (autor Poslední setkání, mezi desítkami dalších děl) je mým hlavním „kompasem“ co do úrovně, stylu a kvality: když se jednoho dne byť jen na okamžik dotknu jeho dokonalosti, budu spokojen. Dalšími oblíbenými autory jsou Laszlo Passuth (Bůh deště pláče nad Mexikem y přirozený pánzvláště), Friedrich Durrenmatt, Levně Baroja, Anais Nin, Patrick O'Brian, Horacio Quiroga, Alfonsina Storniová, Kim Newman a Elizabeth Hand.

• AL: Jakou postavu v knize byste chtěli potkat a vytvořit? 

A: Lidé, nebo téměř: mezek, z cyklu Asimovovy nadace. Velmi originální, nepředvídatelné a jehož nejednoznačnost nás stejným dílem fascinuje i odpuzuje.

Nelidé: stvoření Frankenstein, která ztělesňuje veškerou velikost a bídu lidské bytosti, a Sun-Leks, starý husky pes, který vede smečku, která táhne saně Volání divočiny, z Jack London, mistrovsky definované v jedné větě: «O nic jsem nežádal. Nic to nedalo. Nic jsem nečekal."

• AL: Máte nějaké zvláštní návyky nebo návyky, pokud jde o psaní nebo čtení? 

A: Dávám přednost silencio, la přirozené světlo, Vždy píšu rukou a bez použití přídavných jmenA Nikdy znovu nečtu ani neopravuji co jsem napsal: první návrh je ten, který obdrží můj agent, a ten, který pošle do redakce. Pokud to napoprvé nedopadne tak, jak jsem zamýšlel, pak to nebude žádná revize ani změna, která by to zachránila: jde to do koše a já začnu nový a jiný příběh.

• AL: A vaše preferované místo a čas to udělat? 

A: Pro ránoa kdekoli, pokud je to tiché, pohodlné křeslo a je blízko Ventana. 

• AL: Existují další žánry, které se vám líbí?

A: Kromě historického románu miluji to, čemu říkám neskutečná děsivá dystopie, a už jsem napsal dva krátké romány, které jsou podle mě nejosobnější.

• Co teď čtete? A psaní?

A: Čtu několik knih o historii Portugalska, zejména Salazarova dění během druhé světové války. jsem psaní dalšího historického románu, zcela odlišné od předchozích tří kvůli stylu, místu a času (modernější).    

• AL: Jak si myslíte, že je vydavatelská scéna a co vás rozhodlo zkusit vydat?

A: Protože žiji 30 let mimo Španělsko a v tomto literárním světě znám jen velmi málo lidí zdá se mi vzdálené a pravidla, kterými se cotarros, bestsellery a ceny řídí, jsou pro mě mandarínská čínština, takže se obávám, že je nemohu komentovat. Píšu od dětství a v rodině mám dva spisovatele (na maďarské straně), takže bylo jen otázkou času, kdy zkusím štěstí s agentem, ale nejdřív jsem napsal sedm románů a čekal jsem skoro 25 let, než jsem se cítil dostatečně sebevědomě.

• AL: Je pro vás obtížný okamžik krize, který prožíváme, nebo si budete moci uchovat něco pozitivního pro budoucí příběhy?

A: Osobně i profesně to považuji za obtížné, protože být tlumočník pro mezinárodní organizace se nachází na obou koncích Evropy (Vídeň a Brusel), musím neustále cestovat odtud až tam a krize, pandemie a současná válka na Ukrajině přímo ovlivňují mou práci. Také jakákoliv omezení cestování mi komplikují rodinný a osobní život, protože moje rodina žije roztroušeně po celém světě. Ale to vše jsou příčiny vyšší moci: musíte je přijmout, přizpůsobit se co nejvíce, pokračovat ve zlepšování v mé práci a rozpoznat a zachytit každou příležitost za běhu.

Často se o tom říká každá krize přináší příležitosta mnohokrát je to pravda; ale místo vzteku nebo nářku je vhodné se sami sebe zeptat: „Dobře, tento problém nastal. Co mohu udělat tady a teď, v krátkodobém a střednědobém horizontu, abych to překonal, vyhnul se mu nebo se s tím co nejlépe vyrovnal?"

Vzhledem k tomu, že ve Španělsku se psaním uživit nemůže skoro nikdo a my autoři si stále musíme vydělávat nějakou jinou prací, pro spisovatele (pokud není bezdomovec a bez zdraví) tato krize je mnohem snesitelnější že například pro nakladatele, agenta nebo knihkupce, protože jediné, co nám nikdo nemůže vzít, je právě to, co nás dělá jedinečnými, a klíč k celému literárnímu vychytávkám: inspirace a disciplína, které se věnujeme i kdyby jen pár minut denně vymýšlet a vytvářet postavy, příběhy a světy.