Dnes jsou splněny 77 let přihrávky Rabíndranátha Thákura, nejslavnější z indických básníků. Určitě v mnoha domácnostech existuje vydání jeho vybraných děl. V mém je nejznámější z toho Redakční Aguilar (Knihovna Nobelových cen), s verzí Zenobia Camprubiová, manželka básníka Juana Ramóna Jiméneze.
To velmi charakteristické vydání, s modrou pružnou pastou, vystouplými písmeny a zlatým hřbetem, mě přitahovalo od velmi mladého věku. To byl jeden z důvodů, proč se chopit knihy a přečíst si Tagoreovu poezii, i když tomu velmi málo rozuměl. Dnes zachraňuji 4 jeho milostné básně vzpomenout si na tohoto spisovatele, který vyhrál Nobelova cena v roce 1913.
Rabíndranáth Thákur
Narodil se Calcuta v roce 1861 kromě toho, že byl básníkem, byl také Tagore filozof a malíř. Nejmladší ze čtrnácti sourozenců patřil k bohatá rodina kde vládla skvělá intelektuální atmosféra. Ve věku sedmnácti let odjel dokončit své vzdělání do Anglie, ale před dokončením studia se vrátil do Indie.
Tagore napsal příběhy, eseje, povídky, cestovní knihy a hry. Ale jeho sláva mu bezpochyby přišla pro zvláštní krásu jeho básní, k nimž také přidal hudbu. to bylo obránce indické nezávislosti a v roce 1913 mu byl udělen titul Nobelova cena za literaturu jako uznání celé své kariéry a také za jeho politickou a sociální angažovanost. A v roce 1915 byl jmenován Gentleman krále Jiřího V. V posledních letech svého života se věnoval také malbě.
Mezi jeho rozsáhlou produkcí vyniká Písně úsvitu, inspirovaný několika mystickými zážitky, které měl; Národní hnutí, politickou esej o svém postavení ve prospěch nezávislosti své země; Lyrická nabídka, z nejznámějších; Králův pošťák, hrát si. Nebo knihy poezie Zahradník, Nový Měsíc o Uprchlík.
4 básní
Něžně mi řekl: «Moje lásko, podívej se mi do očí ...
Řekl tiše: «Má lásko, podívej se mi do očí.
„Nadával jsem mu kysele a řekl:„ Jdi pryč. “ Ale nezmizelo to.
Přišel ke mně a držel mě za ruce ... řekl jsem mu: „Nech mě.“
Ale nezmizelo to.
Přiložil tvář k mému uchu. Trochu jsem se odtáhl
Zíral jsem na něj a řekl: „Copak se nestydíš?“
A nepohnulo se to. Jeho rty mi přejely po tváři. Otřásl jsem se
a já jsem řekl: „Jak se opovažuješ říct?“ Ale nestyděl se.
Připnul mi do vlasů květinu. Řekl jsem mu: „Je to marné!“
Ale nehnulo by se to. Sundal mi girlandu z krku a odešel.
A pláču a pláču a ptám se svého srdce:
Proč, proč se nevrátí?
***
Zdá se mi, má lásko, že před dnem života ...
Zdá se mi, má lásko, že před dnem života
stál jsi pod vodopádem šťastných snů,
naplnění krve tekutými turbulencemi.
Nebo možná vaše cesta vedla zahradou bohů,
a veselé množství jasmínu, lilií a oleandrů
padl do vašich náručí v hromadách a vstoupil do vašeho srdce,
nastal rozruch.
Váš smích je píseň, jejíž slova se topí
ve výkřiku melodií; vytržení vůně některých květin
nenoste; Je to jako proražení měsíčního světla
Z okna vašich rtů, když se měsíc skrývá
v tvém srdci. Nechci žádné další důvody; Zapomněl jsem důvod.
Vím jen, že tvůj smích je bouří života ve vzpouře.
***
Odpusť mi dnes moji netrpělivost, lásko ...
Odpusť mi dnes moji netrpělivost, lásko.
Je to první letní déšť a háj řeky
Je jásavá a rozkvetlé stromy kadam,
Pokoušejí procházející větry sklenicemi aromatického vína.
Podívejte se, na všechny rohy oblohy blesk
jejich pohledy šípají a vítr stoupá skrz vaše vlasy.
Odpusť mi dnes, pokud se ti odevzdám, má lásko. Co každý
den je ukrytý v neurčitosti deště; všechny
ve vesnici se zastavila práce; louky jsou
opuštěný. A příchod deště našel ve vašem
tmavé oči jeho hudba, a July, u tvých dveří, počkej, s
jasmín pro vaše vlasy v její modré sukni.
***
Beru tě za ruce a za srdce, hledám tě ...
Beru tě za ruce a za srdce, hledám tě
že se mi vždycky po slovech a tichu vyhýbám
ponoří se do tmy tvých očí.
Přesto vím, že v této lásce musím být spokojený,
s tím, co přichází v poryvech a prchá, protože jsme našli
na chvíli na křižovatce.
Jsem tak mocný, že vás tím dokážu provést?
roj světů, skrz tento labyrint cest?
Mám jídlo, které tě udrží temným zívajícím průchodem,
oblouků smrti?