Giorgos Seferis Byl to řecký básník, esejista, diplomat a překladatel, který se narodil v den jako dnes od roku 1900 Smyrna. Byl prvním řeckým autorem, který získal cenu Literatura Nobel které mu udělili v roce 1963. Na jeho památku je toto výběr básní zvolen.
Giorgos Seferis
Giorgios Stylianou Seferiadis, lépe známý jako Giorgos Seferis, se narodil v Izmiru, tehdejším Řecku a nyní Turecku, 13. března 1900. Byl básníkem, esejistou a diplomatem. Chuť k literatuře zdědil po svém otci a začal psát poezii velmi mladý. Jedním z jeho hlavních zdrojů inspirace byl Odyssey Homera.
V roce 1925 vstoupil do diplomatický sbor ve kterém udělal dlouhou kariéru s pozicemi v Anglii a Albánii. Za druhé světové války žil v exilu. Kromě toho, že získal Nobelovu cenu v roce 1963, byl doktor čestný ze strany univerzit Cambridge, Oxford, Thessaloniki y Princeton.
Vybrané básně
Rima
Rty, strážci mé lásky, která vymírala
ruce, vazby mého mládí, které mizely
pleť obličeje ztracená někde v přírodě
stromy… ptáci… hra…
Tělo, černé hrozny hořícího slunce
tělo, nádoba mého bohatství, kam jdeš?
Nastal čas, kdy se soumrak topí
a únava mě vítězí v honbě za temnotou...
(Náš život se každým dnem zmenšuje.)
toužím
Žádná barva, žádné tělo
tato láska, která bloudí
rozptýlený, přeplněný,
znovu a znovu rozptýlené,
přesto tepe
v jablečném kousnutí,
v řezu na obr,
v kaštanové třešni,
v zrnu hromady.
Tolik Afrodity se šířilo vzduchem
způsobí ti žízeň a bledost
do jedněch a druhých úst
žádná barva, žádné tělo.
Zůstatek
Cestoval jsem, jsem unavený a málo psaný
ale hodně jsem přemýšlel o návratu, čtyřicet let.
Člověk v každém věku je dítě:
něha a brutalita kolébky;
zbytek je omezen mořem, jako pobřeží,
k našemu objetí a k ozvěně našeho hlasu.
topolový list
Třásla se tak, že ji vítr odnesl pryč
třásla se tak moc, jak ji vítr neodnesl
daleko
moře
daleko
ostrov na slunci
a ruce přilepené k veslům
umírá na dohled od přístavu
a zavřené oči v mořských sasankách.
Tolik jsem se třásl
Tolik jsem ji hledal
v kanálu eukalyptů
na jaře a na podzim
ve všech holých lesích
jak moc jsem ji hledal, můj Bože.
Neklid
Tvé rty se snažily uhasit jejich žízeň
při hledání čerstvě zavlažované louky Eurotas
a ty cváláš za svým chrtem, nedosáhli tě
a pot destilovaný z konečků vašich prsou.
Stanza
Okamžitě, z ruky
že jsem tolik miloval,
dal jsi mi vzácný prostor za soumraku,
jako černá holubice.
Vyčistil cestu přede mnou,
jemná mlha snu
v soumraku posvátné večeře...
Okamžité, zrnko písku
osamělý, ty, který jsi obsadil celek
tragické přesýpací hodiny
němý, jako když viděl Hydru
v zahradě nebeské.
Ještě trochu a slunce se zastaví...
Ještě trochu a slunce se zastaví.
duchové úsvitu
foukaly na suché skořápky;
třikrát zatrylkoval pták sám třikrát;
ještěrka na bílém kameni
stojí na místě
při pohledu na spálenou trávu
kde se had klouzal.
Černé křídlo lemuje hluboký zářez
nahoře v klenbě modré —
podívej se na to, otevře se to.
Triumfální porodní bolest.
Epigram
Skvrna v schnoucí zelené
tichý verš bez konce,
letní lopatka ventilátoru
to přerušilo husté teplo;
pás, který mi zůstal v rukou
když touha přešla na druhý břeh
-To je to, co ti mohu nabídnout, Persefono,
smiluj se nade mnou a dopřej mi hodinu spánku.
Zdroj: Tichý hlas