Gabriel Celaya. Výročí jeho narození. Básně

Gabriel Celaya se narodil v den jako dnes v roce 1911 v roce Hernani. Žil v Madridu, kde se setkal s básníky 27. roku a dalšími intelektuály, kteří se rozhodli, že se bude plně věnovat poezii. Mezi jeho díly vynikají Množné číslo, Téměř v próze o Předposlední básně. S Jasné, jasné, za který získal Cenu kritiků. A v roce 1986 obdržel Národní cena za španělské dopisy. Vybírám některé z nich básně pamatovat si to.

Gabriel Celaya - Básně

Někdy si představuji, že jsem zamilovaná ...

Někdy si představuji, že jsem zamilovaný
A je to sladké a zvláštní
i když je to při pohledu zvenčí hloupé, absurdní.

Trendy písničky se mi zdají hezké
a cítím se tak osamělý
že v noci piji víc než obvykle.

Adela se do mě zamilovala, Marta se do mě zamilovala,
a střídavě Susanita a Carmen,
a střídavě jsem šťastný a brečím.

Jak rozumíte, nejsem moc inteligentní
ale jsem rád, že znám jednu z mnoha
a když jsem vulgární, najdu si odpočinek.

Muž láska

Moje přísná vůle, můj suchý bod
co se v ní krotí
oceánské vášně a staré pověsti. Kautery, které používám
na tu milující bolest, která bez formy pulzuje.

Pokud ublížím, zabiju, rozmnožím se.
(Jeho neživý úsměv se pohybuje a vzrušuje mě.)
Když to pohladím, změřím,
podrobit své chyby a všechno
souhrn měkkosti, která nic nezve.

Až nakonec v krvi
v ní jen sama
při procházení mých vlastních pocitů
Chápu to, zabíjím to, umírám.

Vášnivě

A tak moc a moc tě miluji
že moje slova umírají
ve zvěsti o polibcích bez odpočinku!

A stále tolik, že moje ruce
nenajdou vás, když se vás dotknou!

Tolik a tak bez odpočinku,
že teku a teku a teku,
a to jen pláče!

Blízko a daleko

Kromě hříchu
nevýslovný, zbožňuji tě,
a při hledání mých slov
Našel jsem jen pár polibků.

Na hrudi, na šíji
te quiero.
V tajném kalichu
te quiero.

kde je tvé břicho combo,
prchající záda,
vaše tělo páchnoucí,
te quiero.

V noci

A noc stoupá jako hudba při tvorbě,
a hvězdy září třesou se, aby byly uhaseny,
a zima, jasná zima,
velká zima světa,
malá realita toho, co vidím a dotýkám se,
malá láska, kterou najdu,
pohnou mě, abych tě hledal,
žena, v jistém lese horkých rytmů.

Jen ty, má lásko,
sladká ve vůni husté a silné šťávy,
němý, velmi blízko, pulzující se mnou,
pouze vy jste skuteční v předstíraném světě;
a dotýkám se tě a věřím ti,
a jsi teplá a měkká matice realit,
milenka, přístřeší, matka,
nebo váhu Země, která vás jen hladí,
nebo přítomnost, která stále trvá, když zavřu oči,
ze mě, tak krásná.

Zbytek

S něhou, s pokojem, s nevinností,
s mírným smutkem nebo únavou
který se stane věrným psem, kterého pohladíme,
Sedím na židli a jsem šťastný
a jsem šťastný
protože necítím potřebu myslet na něco přesného.

S únavou, která není zklamáním,
s radostí, která nepodněcuje naději,
Jsem na židli a jsem
v něčem, co možná jen miluje.

Vím, že se vznáším
a přesto se mi nic nezdá lhostejné;
Vím, že mě nic netěší ani nebolí
a přesto se mě všechno dotýká;
Vím, že to je láska
nebo možná je to jen sladká únava;
vím, že jsem šťastný
protože necítím potřebu myslet na něco přesného.

Vystřelil

Možná až zemřu
řeknou: Byl to básník.
A svět, vždy krásný, bude zářit bez svědomí.

Možná si nepamatuješ
kdo jsem byl, ale v tobě zní
anonymní verše, které jsem jednoho dne vytvořil.

Možná tam nic nezbylo
ani slovo ode mě,
ani jedno z těchto slov, o kterých dnes sním zítra.

Ale viděli nebo neviděli
ale řekl nebo neřekl,
Budu ve tvém stínu, krásně živý!

Budu i nadále sledovat,
Budu umírat
Budu, nevím jak, součástí skvělého koncertu.