Rainer Maria Rilke byl básník a romanopisec, který Narodil jsem se v Praze v den jako dnes v roce 1875. Jeden z nejdůležitější německy psaní spisovatelé své doby a poté na celém světě. Tyto jsou 6 jeho básní pamatovat si to.
Rainer Maria Rilke
La dětství Rilke byl výrazný podle a rodina plná konfliktů. Po odchodu z vojenské školy kvůli zdravotním problémům ano kurzy literatury, dějin umění a filozofie v Mnichově a Berlíně. Plně se věnoval psaní a vcestoval do několika zemí Evropy. Bydlel v Paříž, kde publikoval díla jako Nové básně, Zádušní mšeA román Notebooky Malte Laurids Brigge.
Během první světová válka on byl v Mnichově, kde působil jako úředník. Skončil ve Švýcarsku, kde vydal své nejvýznamnější tituly: Sonety Orfeovi a Elegie Duina.
Básně
Podzimní den
Pane: je čas. Dlouhé bylo léto.
Vložte svůj stín na sluneční hodiny,
a uvolněte větry přes pláně.
Udělejte poslední ovocnou sezónu;
dej jim ještě dva dny od jihu,
Vyzvěte je, aby dospěli a dali
v hustém víně poslední sladkost.
Ten, kdo to nyní nemá, si neudělá domov,
ten, kdo je nyní sám, bude vždy,
Bude sledovat, číst, psát dlouhá písmena,
a bude se toulat po třídách,
neklidný jako válcování listí.
***
Růže
Pokud nás vaše svěžest někdy tolik překvapí
blažená růže,
je to v tobě, uvnitř,
okvětní lístek proti okvětnímu lístku, odpočíváš.
Široký vzhůru, jehož střed
spát, zatímco se dotýkají, nespočet,
něha toho tichého srdce
které jdou až do extrémních úst.
***
Milenec
Ano, toužím po tobě. Uklouzl jsem
ruku v ruce, ztrácí se,
žádná naděje, že to zpochybním
že, jak z tvé strany, dosáhne ke mně
vážné, neodkloněné, nesouvisející.
… Ty časy: Jak jsem byl jednou jedinou věcí,
nic, co by křičelo, a to by mě zradilo;
moje mlčení. Bylo to jako kámen
skrz který řeka táhne své mumlání!
Ale uvnitř mě, v těchto týdnech
jara je něco, co se pomalu otevřelo
vycházející z temného roku v bezvědomí.
Něco se vzdalo mého horkého života
v ruce někoho, kdo to neví
že jsem včera existoval.
***
Vstup
Ať jste kdokoli: při západu slunce vyjděte
svého pokoje, ve kterém víte všechno;
v dálce je tvůj dům
jako konec: kdokoli jsi.
Jako tvé oči tak těžce, unavené,
ze spotřebované prahové hodnoty, které se mohou zbavit,
velmi pomalu popadáte černý strom
postavit ho před oblohu: štíhlý, sám.
A udělali jste svět. A je velký a je to jako
slovo, které i v tichu dospívá.
A podle svého přání pochopte jeho význam
tvoje oči jsou něžně uvolněné ...
***
Panter
Jeho pohled už tolik unavoval
ty tyče před ním, v neustálém průvodu,
že do ní nemohlo nic jiného vstoupit.
Zdá se mu, že tam jsou jen tisíce barů
a že za nimi neexistuje žádný svět.
Jak budete kreslit znovu a znovu
úzké kruhy s jejich stopami,
pohyb jeho obratných, hladkých tlapek
předvádí zvučný tanec,
kolem centra, kde je stále ve střehu
impozantní vůle.
Pouze někdy, v tichosti, nechte otevření
záclon, které skrývaly jeho žáky;
a protnout obrázek dovnitř,
klouže napjatými svaly
spadne do jeho srdce, vybledne a zemře.
***
Milostná píseň
Jak držet moji duši
to se nedotýká tvého?
Jak to mám zvednout
i ty ostatní věci, o tobě?
Chtěl bych to ukrýt pod jakýmkoli ztraceným předmětem,
v podivném a tichém koutě
kde se tvé zachvění nemohlo rozšířit.
Ale všeho, čeho se dotkneme, ty a já,
spojuje nás, jako úder lukem,
že jediný hlas začíná ze dvou strun.
Na jaký nástroj nás napínali?
A jaká ruka nás bije, když vydáváme ten zvuk?