Miguel Ángel Buonarotti. Verše génia a básníka

Michelangelo Buonarroti jeden z největších univerzálních géniů, přešel do věčné milosti přesně ve Věčném městě den jako dnes v roce 1564. Je maximální exponent z dlouhého seznamu géniů, které dal Italská renesance. Architekt, malíř a především sochař, tByl také významným básníkem. A právě v tomto aspektu si na něj chci vzpomenout verše.

Michelangelo básník

Jeho umělecké dědictví je nepřekonatelné. Nemožno se divit jeho Davidem, Pietou, Mojžíšem nebo báječnými obrazy v Sixtinské kapli ve Vatikánu. Ale génius Michelangela tVynikal také v poezii. Byl vášnivý a specialista na Božská komedie, z Dante, kterému psal básně. Složil také hořké verše stěžující si na vyčerpávající práci v komisi na výzdobu Sixtinské kaple.

Ale jeho oblíbené předměty byly láska, krása, smrt, Bůh, život a také hřích, stejně jako cokoli, co znamenalo radost a štěstí. V jejich sonety převládající otázkou je láska s více petarchařským tónem hořkých, ponurých a umučených veršů. To jsou některé z nich a další básně.

Básně a sonety

Moje oči, touha po krásných věcech
jak moje duše touží po tvém zdraví,
už nemají žádnou ctnost
že obloha dýchá, ten pohled na ty.

Z vysokých hvězd
nádhera sestupuje
které podněcují jít za nimi
a tady se tomu říká láska.

Srdce není lepší
přimět ho, aby se zamiloval a spálil a poradil
ty dvě oči, které se podobají dvěma hvězdám.

***

Nemá velkého umělce ani koncept

že mramor sám neomezuje

v jeho přebytku, ale pouze k výše uvedenému

ruka, která se řídí intelektem.

Zlo, které uteklo, a dobro, které slibuji,

v tobě, krásná, božská, povýšená dáma,

stejné kůže; a proč už nežít,

Jinak mám umění na požadovaný efekt.

Nemá tedy Lásku ani vaši krásu

nebo tvrdost nebo štěstí nebo velká odchylka

vina mého zla, osudu nebo štěstí;

pokud ve vašem srdci smrt a milosrdenství

vezmeš si čas, můj nízký vtip

neví, hoří, ale odtamtud čerpat smrt.

***

Vidím tvým krásnýma očima sladké světlo,
Že se svými slepými lidmi nevidím;
Nosím s nohama závaží, připevněný,
Který z mých už není obvyklý.

Létám s tvými křídly bez peří;
S tvým vtipem do nebe vždy toužím;
Z tvé vůle jsem bledý a rudý,
Chladný na slunci, teplý v nejchladnějších mlhách.

Ve tvé lásce je jen moje
Moje myšlenky ve tvém srdci jsou vytvořeny,
Ve tvém dechu jsou má slova.

Jak se mi zdá sám měsíc;
To, co vidí naše oči na obloze, neví
Ale to, co osvětluje slunce.

***

Vrátit se tam, odkud to přišlo,

duše dosáhne vašeho těla

jako anděl milosrdenství tak plný

který uzdravuje intelekt a ctí svět.

To slunce mě pálí a unese mě,

a nejen vaše krásná tvář zvenčí:

že láska nemá naději ve věcech, které pominuly

pokud v něm nevládne ctnost.

Totéž platí pro vysoké a nové,

kde příroda vytiskne své razítko a

je spárován z nebe;

ani se Bůh neukáže svou milostí jinak

více než ve smrtelném a krásném závoji;

a miluji ho, slunce, protože se to v něm odráží.

***

Sestoupil z nebe a už ve smrtelnosti
kdo viděl to spravedlivé a zbožné,
živý se vrátil uvažovat o Bohu,
dát nám skutečné světlo všeho.

Zářící hvězda, to svými paprsky
bezdůvodně objasnil hnízdo, ve kterém jsem se narodil,
celý zlý svět by pro něj nebyl cenou;
Pouze vy, kdo jste jej vytvořili, jste tak mohli být.

O Dante mluvím, jak špatně znám jeho
práce byly pro ty nevděčné lidi
že jen spravedlivý připravuje o dobro.

Přál bych si, aby to byl on!
s jeho drsným vyhnanstvím a také s jeho ctností,
Dal bych nejšťastnější pozici na světě.