Luis Cernuda zemřel 5. listopadu 1963 ve městě Mexiko. narodil jsem se v Sevilla a to bylo jeden z nejdůležitějších básníků Generování 27. Dnes si pamatuji, že revidoval svou postavu a svou práci a zdůrazňoval 4 jeho básní.
Luis Cernuda
Četl svému krajanovi Gustavo Adolfo Becquer když se jako dítě začal zajímat o poezii. Již v mládí vydal své první publikace v Western Magazine a také spolupracoval v La Verdad, Polední o Litoral, časopis Malaga z Manuel Altolaguirre. Byl silně ovlivněna francouzskou literaturou, pamatujte, že jeden z jeho prarodičů byl Francouz. V občanské válce odešel do exilu do Spojených států, kde pracoval jako učitel, a později odešel do Mexika, kde zemřel.
Jejich první básně byly publikovány v roce 1927 pod názvem Profil vzduchu. Ve své fázi mládež máme Řeka, láska y Zakázané potěšení, které odhalují jejich dodržování surrealismus. Ve své splatnost vyčnívat Mraky, o občanské válce. Jeho poslední fáze, již v Mexiku, zahrnuje Variace na mexické téma, Žít bez života y Se započítanými hodinami.
4 básní
Břehy lásky
Jako plachta na moři
shrnuje tu modravou dychtivost, která stoupá
k budoucím hvězdám,
vytvořená vlnová stupnice
kde božské nohy sestupují do propasti,
také vaše forma sama,
anděl, démon, sen o vysněné lásce,
shrnuje ve mně dychtivost, která kdysi vzrostla
až do mraků jeho melancholické vlny.
Stále cítím pulzy té dychtivosti,
Já, nejvíce zamilovaný,
na břehu lásky,
aniž by mě světlo vidělo
rozhodně mrtvý nebo živý,
Uvažuji o jeho vlnách a chtěl bych zaplavit,
šíleně přeji
sestoupit, jako andělé ti dolů po pěnovém žebříku,
na dno stejné lásky, jakou žádný muž nikdy neviděl.
***
Důvod k slzám
Noc za smutek postrádá hranice.
Jeho stín ve vzpouře jako pěna,
rozbít slabé zdi
stydí se za bělost;
noc, která nemůže být nic jiného než noc.
Milenci sekají hvězdy
možná dobrodružství uhasí smutek.
Ale ty, noc, vedená touhami
dokonce i bledost vody,
vždycky čekáte, kdo ví, kteří slavíci.
Za propastmi se třesou
osídleny hady mezi peřím,
nemocná postel
nedívat se na nic jiného než na noc
když zavírají vzduch mezi svými rty.
Noc, oslnivá noc,
že vedle rohů zkroutí boky
čekání, kdo ví,
jako já, jako každý.
***
Chtěl bych být sám na jihu
Možná moje pomalé oči již neuvidí jih
lehké krajiny spící ve vzduchu,
s těly ve stínu větví jako květiny
nebo uprchnout v cvalu rozzuřených koní.
Jih je poušť, která pláče při zpěvu,
a ten hlas nezhasne jako mrtvý pták;
k moři směřuje své hořké touhy
otevření slabé ozvěny, která žije pomalu.
Na jihu tak daleko chci být zmatený.
Déšť není nic víc než napůl otevřená růže;
jeho samotná mlha se směje, bílý smích ve větru.
Jeho temnota, jeho světlo jsou stejné krásy.
***
Kde zapomnění přebývá
Kde zapomnění přebývá,
V rozlehlých zahradách bez úsvitu;
Kde jsem právě byl
Vzpomínka na kámen zakopaný mezi kopřivami
Na kterém vítr uniká jeho nespavosti.
Kde mé jméno odchází
Tělu, které se označuje v náručí staletí,
Kde touha neexistuje.
V tom velkém regionu, kde láska, hrozný anděl,
Neschovávejte se jako ocel
Jeho křídlo na mé hrudi,
Jak muka roste, směje se plná vzdušné milosti.
Kdekoli tato dychtivost, která vyžaduje vlastníka obrazu, končí,
Podřízení jeho života jinému životu,
Žádný jiný horizont než čelící oči.
Kde trápení a radosti nejsou nic jiného než jména,
Nativní nebe a země kolem paměti;
Kde jsem konečně volný, aniž bych to sám věděl,
Rozpuštěno v mlze, nepřítomnosti,
Mírná absence jako dětské maso.
Tam, tam daleko;
Kde zapomnění přebývá.